Každý rok v létě pořádáme na naší zahradě oslavu narozenin mých dvou synů, během které se pořádá takzvaný sranda match ve fotbale. Tenkrát se ještě můj taťka fotbálku účastnil, ale během něj se mu zamotala hlava a stěžoval si na špatné dýchání. Od té doby si jej během oslavy již nezakopal.

Jak jsem již psala, byla mu v roce 2005 na Pneumologické klinice Thomayerovy nemocnice diagnostikována IPF. Do té doby jsem se s touto nemocí nesetkala a ani jsem tenkrát nechápala, jak těžkou nemoc taťka má. Můj taťka, mimochodem nejlepší chlap mého života, je dělník a skoro celý svůj život od vyučení strávil v prostorách jedné chemické továrny. Nikdy nekouřil (možná někdy v 18 letech to zkusil, jako většina mladých), ale ještě nedávno, když mu jeho dech dovoloval vyprávět, říkal, jak všichni chlapi na provoze kouřili a on to dýchal. Možná to bylo toto nebo to bylo zaměstnání v chemickém průmyslu, které zavinilo, že taťka onemocněl touto nemocí.

O idiopatické plicní fibróze jsem se již něco dozvěděla a hodně často narážím na to, že většina nemocných jsou kuřáci nebo lidé, co přišli do styku s organickými nebo anorganickými prachy. Kdo ví, co to spustilo u mého taťky. Hodně často čtu, že lidé s diagnostikovanou nemocí žijí v průměru 3-5 let. Můj taťka tu s námi ještě je a to se již píše rok 2015. Takže je tu s námi s vědomím této nemoci již celých 10 let! Jeho stav se ale pomalu horší a dnes mu dělá problém ujít 10 kroků i s kapalným kyslíkem. Po těchto pár krocích je tak vyčerpaný, že se musí zastavit, nejlépe si lehnout. Dnes vlastně nevím, jestli je lepší, když má tato nemoc rychlý průběh nebo pomalý, tak jako je to u mého tatínka. Jeho kvalita života je na bodu 0, můj taťka mi odchází před očima, a když vidíte, jak se z pořádného chlapa, který byl plný síly, který tu byl vždycky pro mě, stává člověk, který je dnes závislý na kyslíku, lécích a posteli, je mi strašně. Ten, který celý život pomáhal druhým, byl obětavý a pomoc pro ty okolo byla pro něj důležitější než on sám, tu zítra už nemusí být...

Dnes všichni slyšíme z televize, čteme v novinách, slyšíme od sousedů: rakovina, nádor... Ale idiopatická plicní fibróza je s těmito závažnými nemocemi srovnatelná a připadá mi, že mnohdy horší. Pacienti doslova přežívají, nedostatek kyslíku je vyčerpává a mnohdy se trápí, že se o ně musí rodina starat.  Oni tohle přeci nechtěli - nechtěli být nikomu na obtíž. Proto jsem se rozhodla přispět na tyto stránky a podělit se s mou zkušeností s touto nemocí. Nejradši bych všem lidem řekla: "Nekuřte, ničíte životy i druhým!“ Ale co když to u mého taťky bylo zrovna to povolání? Tak raději řeknu: " Nezanedbávejte lékařské prohlídky, všímejte si jak se Vám a Vašim blízkým dýchá a něco s tím dělejte." Protože ze své vlastní zkušenosti s taťkou vím, že včasné diagnostikování této nemoci pomůže v následné léčbě tím, že se třeba nemoc tolik nerozjede. Zdraví máme přece jen jedno a ten náš věčný stres a mnohdy honění se za majetkem nám ho nenahradí

Mé díky patří mojí mamce, která se o mého taťku skvěle stará a mé starší sestře. Obě se skvěle držíte a taťkovi pomáháte.

Vám, nemocným s IPF a Vašim blízkým přeji - držte se!