Postihuje obvykle muže od 30. roku, ale ani mladší muži nejsou, žel, uchráněni. Jeho četnost s věkem však stoupá. Poprvé toto onemocnění popsal v roce 1743 Francois Gigot de la Peyronie – osobní lékař Ludvíka XIV.

Napříč věkem to bývá asi 1 – 2 % mužů, kterým toto onemocnění velmi komplikuje život a to jak nálezem na penisu, tak psychickými a párovými obtížemi, ke kterým může nemoc vést. Mnoho z mužů však nenavštíví lékaře díky neochotě k vyšetření nebo také díky nezvyklým příznakům. 

Ty bývají u pacientů různě vyjádřeny: nejčastěji si muž vyhmatá tuhé ložisko kdekoli na penisu (v obalech topořivých těles), může to být na horní ploše penisu, ale i po jeho stranách, tato ložiska mohou bolet – a to v klidu nebo při erekci, která může být díky těmto ložiskům také zhoršená (zhoršuje se možnost prokrvení penisu). Nejvíce zatěžující a mnohdy znemožňující pohlavní život (nemožností zavedení penisu do pochvy) bývá ohyb penisu – ten nejčastěji mění směr penisu nahoru k podbřišku, ale také do strany vlevo či vpravo.

Podstata onemocnění je jasná, v obalech penisu se tvoří tuhá jizevnatá ložiska (fibróza), jedná se vlastně o nepřiměřenou aktivaci procesu hojení ran. Důvody jsou ale dodnes ne zcela jasné. Hlavním důvodem bývá poranění penisu při pohlavním styku a jeho hojení, dalšími faktory bývají celková onemocnění – ateroskleróza, cukrovka, vysoký tlak, některé léky na tato onemocnění (betablokátory, ale také barbituráty), nedostatek vitamínu E, ale spekuluje se také o možnosti autoimunitního onemocnění.

Vyšetření nebývá náročné, po dotazech a tělesném vyšetření je obvykle doplněno ultrazvukové vyšetření penisu, výhodou bývá, pokud muž lékaři ukáže, jak je penis deformován i v erekci (např. fotografie), potom nemusí být erekce uměle vyvolávána v ordinaci pomocí léků aplikovaných přímo do penisu. Někdy je dokonce potřeba doplnit podrobnější zobrazovací vyšetření tkání penisu a jeho okolí pomocí magnetické rezonance.

Léčba Peyronieho choroby vyžaduje velkou trpělivost pacienta i lékaře, je limitována účinností jednotlivých metod, dosud byla používána léčiva, o kterých je známo, že zabraňují zhoršování jednotlivých příznaků, nebo je mohou stabilizovat. Jedná se přitom o léky, které nejsou určeny primárně k léčbě tohoto onemocnění, ale která se na základě dlouhodobých zkušeností doporučují a některý z příznaků (nebo všechny) dokážou zlepšit. Mohou však mít i nepříjemné vedlejší účinky. Tyto léky se podávají obvykle v podobě tablet nebo injekcí aplikovaných přímo do ložiska plastické indurace v obalech topořivých těles penisu.

Náročnějším řešením bývají operace. Ty se provádějí u těch pacientů, kde selhává předchozí místní léčba, také u mužů, kteří mají výrazný ohyb penisu (mnohdy znemožňující zavedení do pochvy při snaze o pohlavní styk). Tyto náročné operace mohou, v závislosti na typu ohybu penisu, úd zkrátit, nebo mírně prodloužit, vždy je zapotřebí odstraněnou část obalu penisu nahradit nějakým náhradním štěpem (z tkáně tělu vlastní nebo umělým materiálem). Operace mohou mít i nepříjemné důsledky – ztráta citlivosti penisu nebo dokonce zhoršení erekce. 

Další možností léčby se ukazuje aplikace rázových vln do oblasti ložiska ve stěně penisu, podle dlouhodobých zkušeností je vhodná pouze pro léčbu bolesti a poruchy erekce, výrazněji neovlivňuje ohyb penisu, který však obvykle mužům vadí nejvíce.

Žhavou novinkou a nadějí pro pacienty jsou injekce do ložiska v penisu, a to s cílenou léčbou tohoto vzácného onemocnění. Nejen, že dokážou onemocnění stabilizovat, ale látka v injekci obsažená dokáže po opakovaném podání ložisko pomalu rozpustit. Spolu s určitými manévry a „cvičením“ penisu, které provádí muž mezi jednotlivými injekcemi, bývá dosaženo výrazného zlepšení ve velkém procentu případů. Dosud se jedná o léčbu, která však není hrazena z prostředků veřejného zdravotního pojištění.

http://www.thisispeyronies.com/